Sophiina volba – sociální práce nebo andragogika?
Rozhodnout se, kam zamířit na vysokou, se mi dlouho nezdálo být problémem. Studovala jsem střední odbornou školu zaměřenou na sociální služby a chtěla pokračovat studiem oboru sociální práce na vysoké škole. Už střední školu jsem si vybírala s tím, že mám ve volbě povolání jasno. Tím jsem získala obrovskou výhodu na rozdíl od některých mých spolužáků, kteří ani na začátku čtvrtého ročníku nevěděli, na základě čeho si vybrali zrovna naši střední školu, natož aby věděli, kam se vydat na vysokou. Sociální služby jsem si vybrala na základě toho, že jsem vyrůstala v rodině, ve které se vždy dávala obrovský důraz na pomoc druhým. Máma pracovala již několik let jako kurátorka pro nezletilou mládež, babička byla sociální pracovnice a zabývala se adopcí, táta dělala několik let státního zástupce a bratr se pohyboval v neziskových organizacích zaměřených na drogově závislé. S takovouhle širokou rodinnou anamnézou nemá člověk ani příliš na výběr. Vypadá to, že genům prostě neporučí. Odmala jsem proto doma slyšela o tom, jak se řeší zásadně problémy cizích rodin a nikoliv ty naše. Několikrát u nás i někteří ztracení jedinci přespávali a dokonce jsme se jednou díky bratrově počáteční důvěřivosti ocitli bez televize, telefonu a rádia, kterou nám jeden z jeho prvních klientů sebral.
Rodina tak ve mně vypěstovala silné sociální cítění a empatii, která se projevovala od raného dětství. Ve škole jsem se zásadně kamarádila s těmi dětmi, které zbytek kolektivu odmítal. Často jsem se ta i já ocitala na spodní hranici společenského žebříčku, ale nijak jsem tím netrpěla. Doma mě učili, že se všechno ještě v životě mnohokrát změní. A taky změnilo. Nosila jsem domů nemocná zvířátka, nechávala u nás přespávat kamarádku, jejíž rodiče se nepěkně rozváděli, pořádala narozeninové oslavy spolužačce, která žila s babičkou a dědečkem, kteří netušili, jak současná narozeninová oslava desetileté holky má vypadat. Nabídla jsem jim proto svůj produkční talent a společně jsme moji dodnes nejlepší kamarádce udělali oslavu narozenin, na kterou se vzpomíná pro velký úspěch dodnes. Vypadalo to tedy, že je mi jasné, jakým směrem se budou ubírat moje kroky. Cílila jsem svou snahu přesně k sociální práci. A protože mě moje touha neopustila od základní školy po celou střední školu, byla jsem o to více překvapená, když jsem zjistila, že existuje i jiná možnost a obor, který bych strašně ráda studovala. A vlastně jsem se k tomu dostala náhodou. Navíc na začátku roku, tedy jen měsíc před podáváním přihlášek na vysokou školu.
Bratrova organizace pořádala po Vánocích nový rekvalifikační kurz. Rekvalifikace byly součástí opětovného zapojení se drogově závislých klientů na odvykání do každodenního života. Rekvalifikační kurz byl veden odborníkem, který měl svou danou specializaci zaměřenou na práci s počítačem. Bohužel mu ale na poslední chvíli odřekla asistentka, a tak jsem byla požádána bratrem já, abych narychlo na víkend na kurzu zaskočila. Brala jsem akci jako dobrou a zajímavou brigádu, proto jsem souhlasila. Byla jsem docela nervózní, protože jsem nikdy nikoho nic neučila, neměla jsem žádnou pedagogickou zkušenost. Jakmile jsem ale pomohla prvnímu klientovi a viděla, jakou má radost z toho, že mu spouštění programů jde, nervozita opadla a já měla dobrý pocit. Zatímco školitel vysvětlovat u tabule, chodila jsem pomáhat jednotlivcům a učila je první kroky se základy tvorby stránek a práce s Photoshopem a dalšími nejpoužívanějšími programy. Školitel mě neustále chválil, a tak jsem rychle propadla euforii z toho, že práci dělám dobře. Na druhý den jsem se už těšila jako malé dítě a celý den utekl jako voda. Školitelovi se má práce líbila natolik, že mi nabídl místo asistentky a já dostala manuál k základům andragogiky. Ze školy jsem samozřejmě věděla, co andragogika je – vzdělávání dospělých. Ale více jsem si pod touhle definicí neuměla představit. Ukázalo se, že výuka dospělých si žádá spoustu specifických metod, přístupů. Zaujmout dospělého a získat si jeho respekt je totiž mnohem náročnější, nežli u dětí školou povinných. Zásadním prvkem práce s dospělými se stala motivace. Bylo nutné je pro práci a učení nadchnout. Zároveň bylo těžké udržet formální hranici student versus učitel a nepůsobit přitom afektovaně, nad nimi nebo příliš profesorsky. Ukázalo se tak, že andragogika je skutečná věda. Pustila jsem se do vyhledávání na internetu a zjistila, že se jako samostatný obor dá studovat i na vysoké škole. S touhle informací jsem ale také zjistila, kolik studentů se ročně na andragogiku hlásí a byla to ohromně vysoká čísla! Se zájmem o sociální práci se to tedy rozhodně nedalo srovnat. Myšlenku, že bych mohla studovat andragogiku, jsem proto zahodila za hlavu a připravovala se na novou práci asistentky výuky.
Během měsíce, kdy jsem získávala své první andragogické zkušenosti, jsem však zjistila, že nápad studovat andragogiku, nelze zahodit za hlavu úplně. S každým víkendem v práci se mi vracel v podobě potěšení, kterou mi učení dospělých dělalo. Když přišla chvíle vyplňování přihlášek na vysokou, znejistěla jsem. Já, která jsem od základní školy věděla, co budu jednou dělat a studovat! Podala jsem si proto přihlášku jak na sociální práci, tak na andragogiku. Když už jsem se ale skutečně odhodlala přihlášku podat, chtěla jsem se na školu vážně dostat. Na sociální práci jsem se připravovala čtyři roky na škole, ale z andragogiky jsem potřebovala vědět více. I když jsem si říkala, že se díky tomu, že se zajímám o obor „celý život“, vyhnu přípravným kurzům, s rozhodnutím studovat také andragogiku, jsem se do přípravných kurzů přihlásit musela. Nebyla jiná šance, jak získat dostatečné množství informací od odborníků za krátký čas do přijímaček. Abych mohla o víkendech pracovat, přihlásila jsem se do semestrálního přípravného kurzu andragogiky v průběhu týdne. Do Tutoru jsem tak docházela každé pondělí a středu odpoledne, čímž se můj rozvrh dost nabil. Společně s učením se na maturitu jsem tak zažila nejpernější čtyři měsíce mého života. Seděla jsem buď ve škole, na přípravkách, učila se doma anebo učila jiné lidi v práci. Učení se tak stalo hlavní studijní i pracovní náplní mých dnů. Přestože jsem byla někdy vážně unavená a měla chuť nějakou ze svých činností a úkolů vynechat, nakonec jsem se vždycky přemluvila a vzpomněla si na to, jak je důležitá právě motivace. Působila jsem tak andragogicky sama na sebeJ.
Naštěstí se ukázalo, že mi učebnice nelhaly a já na sebe motivačně působila přesně, jak se má. Na přijímací zkoušky jsem se „dle svého nejlepšího svědomí a vědomí“ připravila a andragogiku zkusila. Zároveň s tím jsem během týdne absolvovala i přijímačky na sociální práci. Říkala jsem si, že štěstí a osud rozhodnou za mě. Ukázalo se, že mě ale štěstí a osud pěkně vypekly, protože jsem dostala na oba obory, takže se budu muset rozhodnout já sama. Prozatím ta zkouším stíhat školy obě, ale cítím se jak maratónec. Stále někde popobíhám, přebíhám mezi budovami, spěchám z jedné přednášky na druhou. Uvidíme, zda si tímhle tempem něco nezlomím, ale zatím vypadá, že při troše větší snahy se dá zvládnout všechno.