Arabština pro celou rodinu
30. 11. 2010
Když jsem dávala svůj manželský slib, že budu s mužem v dobrém i zlém, nikdy jsem si nepředstavovala, jak ono dobro nebo zlo může vypadat. Než jsme měli naše dva kluky, slibovali jsme si, že kdyby jeden z nás musel odjet do zahraničí, ten druhý by okamžitě šel s ním. Ano, v té době jsme byli víceméně bez závazků, doma pro nás mohlo být vlastně všude. Když jsou ale dva malí kluci, co půjdou do školy na světě, váš život nabude trošku jiných obrysů. Snažíte se dětem udělat zázemí, mít doma pohodu, aby mohly bezstarostně vyrůstat a řešit svoje dětské problémy. Když už jsem takhle jednou měla pocit, že se nám snad tohle všechno daří, přišel můj muž a oznámil mi, že dostal životní pracovní nabídku. Byla jsem napnutá jako struna, co že to bude. Nabídka se týkala šéfování letecké divize výroby speciálních leteckých součástek pro arabská nákladní letadla. Báječně, myslela jsem si. Konečně si někdo mého muže všimnul. Jiří totiž nejenom, že letectví vystudoval na střední i vysoké škole, ale v oboru pracovat už patnáct let a byl skutečným odborníkem. S arabským světem měl pracovní kontakt už několik let, znal prostředí a také částečně jazyk. Ta nabídka měla ale jeden jediný podstatný háček – měli jsme se do Spojených arabských emirátů.
Najednou už nebylo tak jasné, že půjdu za manželem kamkoliv. Vždyť se jednalo o zcela novou kulturu, společenské prostředí a hlavně naše děti – úplně je přesadíme někam jinam, do cizí země, kde budou mluvit arabsky, ženy budou zahalené a o českých pohádkách si mohou nechat zdát. Dlouho jsme tak s mužem vycestování probírali. Dostali jsme měsíc na rozmyšlenou. Museli jsme ho využít co nejlépe. Pokaždé, když mu zvonil telefon a on mluvil částečněarabsky a částečně anglicky jsem se klepala nad představou, že tenhle přechod bychom měli zvládnout. Cesta měla být na pět let s velkou pravděpodobností prodloužení. Pět let je dlouhá doba a nechtěla jsem, aby děti byli bez táty. Na druhou stranu ale, jak děti zvládnou pět let v cizí zemi, kde jiné děti budou mluvit arabsky, ve škole budou nápisy v arabštině a nikde ani kousek Čech. Po rozmluvě s psychologem jsem byla trochu klidnější, když jsem se dozvěděla, že hlavní problém s přesazením do arabského světa bych mohla mít já. Děti jsou prý dostatečně malé na to, aby se jazyk rychle naučili a přijali jinou kulturu. Arabštinu se prý budu mnohem hůře učit já a stejně tak i chování v arabské kultuře pro mě bude náročnější. Dostali jsme ale důležité kontakty na ambasádu, která nás odnavigovala ke sdružení žen, které se vdaly za arabské muže. Připojila jsem se tak ke stránkám, které byly česky i arabsky a dozvěděla se o životě v arabské kultuře víc. Tyhle české ženy se provdaly za bývalé studenty, kteří v Čechách díky socialistickým smlouvám studovali vysoké školy. Komunikace probíhala skvěle. Všechny mne uklidňovaly o tom, že se arabština dá zvládnout, že děti si zvyknou jistě rychle a že arabský svět není žádné trýznitelské vězení. V mnohém už probíhají změny. Žena cizinka nemusí chodit vždy zahalená. Lidé znají i angličtinu, jsou otevřenější. A tak i po debatě, kterou jsme vedli s našimi malými kluky, padlo rozhodnutí, že pojedeme.
Nejprve jsme se jeli podívat na dva týdny na budoucí místo našeho života. Abú Dhabí je obrovským městem, které mě zcela okouzlilo i vylekalo. Náš dům stojí na jednom z klidných předměstí, které bylo vesměs plné Evropanů, kteří se povětšinou kvůli pracovním povinnostem přestěhovali právě sem. Okamžitě jsem se tak spřátelila s jednou z našich sousedek – Britkou Adelaide, která v SAE žila již přes deset let. Přestože jsem si tak mohla na první krůčky v cizí zemi vystačit s angličtinou, okamžitě mi doporučila, abych se naučila arabsky. Lidé jsou pak mnohem přívětivější a arabština je v hlavním městě nutná, ať se děje, co se děje. Měli jsme tedy před sebou tři měsíce, než jsme se měli přestěhovat definitivně. Rozhodli jsme se proto se na cestu pořádně připravit, takže jsme kluky začali připravovat na odjezd a ti se nakonec ještě těšili. Společně s mužem jsem začala chodit na soukromé lekce arabštiny. Pro výuku jsme si vybrali jazykovou školu Tutor, kde se i původně manžel Jiří arabštinu kdysi učil. Teď ale byla výuka mnohem intenzivnější. Doma jsme pak klukům říkali jednoduché pozdravy , poděkování, poprošení a představení se hrou, aby alespoň maličko věděli, že se tam, kam se budeme stěhovat, bude mluvit jinak. Klukům přišla arabština legrační, pořád se smáli a společně se zkoušeli. Před cestou jsem tak byla nejvíce nervózní já. Manžel odletěl o měsíc dříve, takže jsme se na něj kromě nervozity i těšili. Základní komunikaci na letišti jsem i trošku zvládla, z čehož jsem měla radost a byl to pro mě první pozitivní impulz.
Dnes jsme v SAE již přes půl roku. Kluci chodí do školky a starší syn Jiřík do školní přípravky, která probíhá v angličtině a je pro děti cizinců. Kromě Evropanů jsou v městě hlavně Američané. Děti se zároveň učí některé předměty hrou v arabštině. Je totiž nemyslitelné, aby místní jazyk neuměli. Manžel je povětšinou celé dny v práci, ale tak tomu bylo i v Čechách. Doma v České republice jsem byla na mateřské dovolené, takže se zatím ani práci nechystám hledat. Ráda bych se totiž naučila lépe arabsky, abych mohla popřípadě do budoucna rozjet nějaké česko – arabské podnikání. Život v SAE mě každý den překvapuje, mile i nemile. Občas nechápu domácí problémy, které se tu řeší, jindy mě potěší nadšený úsměv místních obchodníků, když s nimi prohodím pár slov arabsky. Přesto ale přesně nevím, jaký je skutečný arabský život. Zůstáváme v našem malém předměstí, které je jakousi směsí všech národností. Do centra města se dostáváme jednou týdně. O opravdovém arabském dni nemám tak potuchy. Takže nemohu přesně soudit a soudy momentálně o arabském světě vynášejí média a lidé každý den. Na jeho důkladné poznání však asi ani moje budoucí minimálně pětileté období nebude stačit.